*Samira a Samanta*

Jak už nadpis napovídá, moje licence měla šťstný konec, ale abych nepředbíhala...

K poslání přihlášky mě donutil ten fakt, že už je málo volných míst na termín 28. 5. 2010 - Humpolec. Poslala jsem jí, i když jsem nevěděla na kom si tu licenci budu dělat .. I když jsem ještě pořádně ani neskákala.. I když moje drezúra byla na bodu mrazu. Snad moje chtivost nebo ješitnost, že ten " cár papíru prostě chci!" nebo jsem se úplně zbláznila? Nevím, každopádně jsem tím udělala alspoň malinký krůček vpřed, protože když už jsem si to zaplatila, tak tam prostě pojedu i kdybych přes ty překážky měla přeskákat sama bez koně:D. Kůň..  To byla otázka číslo jedna. Samirka? Ze začátku to tak vypadalo, že si licenci budu dělat na ní. Skákat jí baví, drezuru by nějak "přešmajdala". Jednoho dne jsem šla s ní skákat ke kamarádce. Až tam mě to trklo.. Myslím kolenem nebo čim.. sakra?! Ta kobylka do těch skoků chodí tak, že by byla sebevražda jí táhnout na licenci a ještě mezi cizí koně.. Druhá varianta byla - Půjčit si koníka ze stáje, která je nedaleko té naší konkrétně SS zámek Vilémov. Mají tam sportovní koně(ČT), na kterých si u nich dědi normálně licenci dělají a shodou okolností by si jí jedna holčina od nich dělala také v Humpolci. Avšak ambiciozní přístup některých lidí nezná meze. Zkráceně mi bylo řečeno, že když jezdím ve stáji JK Shagya Vilémov, nemám šanci licenci udělat, a že mi koníka nepůjčí. Tohle, když vám někdo řekne ještě s úsměvem na tváři, opravdu nepotěší. Zbývala poslední možnost - Půjčení koně v Humpolci. Naštěstí mi bylo řečeno, že se tam určitě něco najde, a že si mám přijet  koníka aspoň skusit. A tak se stalo 20.května. Věřte nebo ne, týden před licencí jsem poprvé seděla na tak velkém koni, týden před licencí jsem poprvé zajela celou drezuru v kuse, týden před licencí jsem poprvé skákala ( uplně tak poprvé ne, skákala jsem doma se Samirou asi 40-50ti centimetrové "skoky"). Pán, který mě trénoval říkal, že parkur vypadá, ač k mému údivu, docela dobře. Ale drezura.. Ta že není nic moc. A že by nebylo od věci ještě jednou přijet. Jenže mě, hlavě děravý, se už do toho nechtěli cpát další peníze, a tak jsem řekla, že přijedu až na samotnou licenci.

Potom nastal den "dé". 28.5.2010 jsem se ocitla na humpoleckém závodišti. Přiřazeno mi bylo číslo 3. Kobylka ta samá, na které jsem trénovala před tím. Černá klisna s bílou lysinkou, jménem Tercie, plemeno nejspíš ČT, trošku línější. Ale to je třeba tím, že jsem zvyklá na ty naše "torpéda:D". Skamarádila jsem se tam s dvěma holkama:-). Jedna se mě ptá: " Na kom si děláš licenci?" a já odpovídám hrdě: " Na Tercii." A ona: " Na ní jsem jezdila pět let a ani jednou jsem jí nenacválala na správnou nohu." Pan Kusý, který mě trénoval před licencí mi zase říká: " Máš doufám šporny? Bez šporen na ní nelez v tomhle bahně by si jí neutáhla!" Šporny? To si na sebe nevezmu! V životě jsem to neměla na noze a s mojí šikovností bych propíchla kobylku skrz naskrz. No výborně, řikám si. Proč já jsem sem vůbec lezla? To bude ostuda!.. První na programu bylo předvádění. To proběhlo v klidu. Potom jsme se rozdělili na dvě skupiny od 1-7 a od 8-14. První skupina šla na drezuru a druhá šla dělat testy.  Opracovávám před drezurou. Snažím se nemyslet na to. Chválím kobylku vždy, když nacválá na správnou nohu. Číslo 2 už má skoro dojetou drezuru, tak objíždím obdélník a představuji se poprvé komisi. Vjíždím do obdélníku, který je otevřený a je v něm ještě jezdkyně s číslem 2. No super.. první trapas je na místě. Vyjíždím z něj a čekám na povel, až do něj budu moci vjet. " Opusťte obdélník v A na dlouhé otěži." Yes! Drezura je za mnou a docela i úspěšně na moje poměry. Až na to, že jsem předkloněná, shrbená.. A hoodně toho je;-). Šťastná běžím dělat testy. Prvních pár otázek - pohodička:-). Potom se tam ale najde pár otázek, kde si nejsem uplně jistá, ale naštěstí jich neni moc. Běžím za holkama ( sestrou Eliškou a kamarádkama Ráďou a Terkou) a koukáme společně na drezury. Jde na řadu holčina z té ambiciozní stáje. Asi jí trošku zapomněla "ta nejlepší trenérka(ironie)" vysvětlit, jak se jede například cé přímo, velký kruh, kruhy změnit atd. Čekáme až všichni odjezdí drezury a jde se na parkury. Ani si neskouším žádné skoky. Nechávám kobylku, aby si odpočala. Na parkury jdeme skoro poslední, jelikož se obrací pořadí. Vjíždím do kolbiště a představují se komisi porduhé. Kobylka je šikovná, jen už se mi zdá o trochu víc línější. Poslední skok a i parkur je za námi. Spadl mi kámen ze srdce. Máme trochu času, a tak se můžu konečně najíst a napít, jelikož jsem před ani během licence do sebe nic nenasoukala. Vyhlášení bylo nekonečné. Potom vyslovili jméno Martina Suchomelová, srdce mi bušilo opravdu hodně. " No nebudu tě napínat. SPLNILA!" Nemůžu tomu uvěřit;-). Ještě jednou děkuju kobylce a unavená ale za to nesmírně šťastná odjíždím domu.

Závěrem zase děkovačka;-):
Všem doma co mě podporovali, mamce, Eličce, paní Machkové, Vojtovi. Všem co drželi palce a věřili, že to dokážu-  Eliška F., Ráďa, Ajulka, Lůca, Terka a mnoho dalších.. Všem co alespoň nějakou radou nebo tréningem pomohli. Panu Kusému za propůjčení tak úžasného koně a za tréning, bez kterého bych licenci určitě neudělala. Samirce, že jsem na ní mohla aspoň doma "trénovat" a že mě podržela a vlastně kvůli ní jsem si tu licenci dělala;-). A v neposlední řadě především Tercii:-), která dokázala i s takovym jezdcem jako sem já udělat licenci a co víc, je to úžasně šikovná kobylka s velkým srdcem! Děkuju!